Jaký by to byl časopis o tanci, kdyby se v prvním čísle nezmínil o tvorbě našeho nejlepšího a světově nejuznávanějšího choreografa Jiřího Kyliána. Příležitost je to vhodná i z toho důvodu, že Jiří Kylián dne 15. 12. 2000 v Sále Bohuslava Martinů v budově HAMU obdržel na slavnostním zasedání umělecké rady AMU titul Doctor Honoris Causa za celoživotní dílo.

                Týden nato (21. 12.) byla v rámci projektu PRAHA 2000 Evropské město kultury uvedena v Národním divadle v Praze premiéra dvou starších choreografí Jiřího Kyliána – Dítě a kouzla (hudba Maurice Ravel) a Sinfonietta (hudba Leoš Janáček).

                A ještě do třetice. Magazín MF DNES + TV svět zveřejnil v posledním prosincovém čísle seznam 100 elitních Čechů podle hlasování čtenářů. Jiří Kylián se umístil na 66 místě.

Panu Kyliánovi samozřejmě ke všem úspěchům gratulujeme!

Plynoucí taneční básně Jiřího Kyliána

                Poohlédneme-li se zpět do taneční historie a budeme-li hledat význam slova choreografie, dozvíme se, že původně šlo o umění znázornit zvláštními značkami taneční kroky, tak jako jsou tóny zaznamenávány do not. Choreograf byl člověk, který toto umění zápisu ovládal. Teprve v našem století získává slovo choreografie nový, kvalitativně vyšší smysl. A totéž platí i o choreografovi. Choreograf utváří pohyby těla v prostoru a čase zároveň.

                Jedním ze světově proslulých choreografů, který mistrně spojuje pohyby lidského těla s hudebními tóny, je Jiří Kylián. Čech žijící v Nizozemí. Ve svých choreografiích dokáže vytvořit harmonizující  jednotu mezi charakteristickým rozvíjením plynoucího pohybu a emocionálním proniknutím pod strukturu hudební partitury. Jeho tanec k nám spolu s hudbou promlouvá řečí, které třeba nerozumíme, ale tušíme, že je někde hluboko v nás uložena, a že rozechvívá naše nejniternější pocity. Je to řeč, kterou nedokážeme mluvit a jen stěží pro ni hledáme slova, abychom s ní mohli komunikovat. Přesto nás přesvědčuje o síle umění, o pravdě, kráse a čistotě světa a nás samých.

                První taneční kroky

                Jiří Kylián začal s tancem v devíti letech, v baletní přípravce Národního divadla. Taneční umění nebylo v rodině Kyliánů něčím úplně neznámým. Maminka Markéta Kyliánová byla kdysi primabalerínou Velké operety, vystupující pod uměleckým jménem Rita-Rita.

                V roce 1963, v patnácti letech byl talentovaný chlapec přijat na taneční oddělení pražské konzervatoře. Jeho učitelkou klasického tance se stala vůbec první nejen česká, ale i světová Julie v baletu Sergeje Prokofjeva Romeo a Julie (premiéra v Zemském divadle Brno v choreografii Ivo Váni Psoty) – Zora Šemberová. Tato jedna z nejvýraznějších tanečních osobností své doby a vynikající pedagožka podporovala mladého Kyliána i v tvorbě choreografické. Jeho choreografická prvotina na jazzovou hudbu se jmenovala „Devět osmin“. Pro absolventské představení (1967) si připravil „Kvartet adagio“ na smyčcový kvartet Bély Bartóka.

                Odjezd do zahraničí – Londýn, Stuttgart

                Po absolutoriu na konzervatoři získal Jiří Kylián roční stipendium v Londýně, v Královské baletní škole. Zde studoval ve školním roce 1967/68. Dvacetiletý tanečník se seznamoval nejen s novými a pro něj tehdy zcela neznámými tanečními technikami a styly (Martha Graham, Maurice Béjart), ale i se světovým kulturním děním. V té době navštívil školu choreograf a ředitel Stuttgartského baletního souboru John Cranko, který nabídl Kyliánovi angažmá. Pro mladého ambiciózního tanečníka to byla skvělá příležitost zdokonalovat své taneční nadání v tvůrčím prostředí vyvíjejícího se moderního tance. Za sedmileté období stuttgartského působení Kylián pochopil, že není tak skvělým tanečníkem, jakým by si přál být. Své uplatnění proto hledal jinde. Od roku 1970 se začal intenzivně zajímat o choreografickou tvorbu a hledat svůj vlastní rukopis.

                Choreografické prvotiny

                V roce 1970 si  Jiří Kylián připravil choreografii „Paradox“ pro Noverrovu společnost, podporující vývoj nové choreografie a mladých tvůrců. John Cranko mu poté nabídl, aby vytvořil choreografie pro samotný stuttgartský soubor. Vznikl tak krátký balet „Kommen und Gehen“ (Přicházet a odejít), který mladému choreografovi otevřel cestu mezi světově uznávané umělce. Pro stuttgartský soubor vytvořil ještě několik dalších děl.

V roce 1973 postavil na objednávku Nizozemského tanečního divadla choreografii „Viewers“ (Diváci). Představení vyvolalo u publika i odborné kritiky nadšení a Kylián se do Haagu několikrát znovu vrátil. V roce 1974 zde vytvořil choreografii „Stoolgame“ (Hra s židlemi), která se udržela na repertoáru NDT dodneška. Vyvrcholením těchto hostování bylo v roce 1975 jmenování Jiřího Kyliána stálým choreografem a uměleckým ředitelem Nederlands Dans Theater.

                Dobývání uměleckého nebe

                Osmadvacetiletý choreograf přijal nabídnutou příležitost se stoprocentním nasazením. Říká se, že náhoda přeje připraveným. Jiří Kylián připraven byl a podařilo se mu vytvořit z čtyřiadvaceti tanečníků vynikající kompaktní soubor, který si získal obdiv celého světa. Umělci pomohla pravidelná spolupráce se souborem v neustálém zdokonalování jeho rukopisu, pohybového slovníku. Vyšel z klasické techniky, z pohybů klasického tance, ale vnesl do nich nenapodobitelnou harmonii, lehkost a plynulost. V jeho dynamickém pohybovém tvarosloví nenalezneme efektní samoúčelný pohyb pro pohyb, nemají v něm místo přípravné pózy před obtížnými tanečními kreacemi. Kylián dokázal nalézt a pohybem lidského těla vizualizovat (zhmotnit) logickou vyváženost tance (pohybu) a hudebních tónů. Inspiraci hledal v přírodě a v lidové tvorbě, která mu poodhallila tajemství života a světa. Tajemství tak bytostně přítomné v Kyliánově tvorbě.

V roce 1978 se v americkém Charlestonu konal Spoletský festival, jehož součástí bylo galapředstavení k 50. výročí úmrtí českého skaldatele Leoše Janáčka. Jiří Kylián dostal nabídku, aby přijel do USA s Janáčkovou Sinfoniettou. Choreografie byla tak úspěšná, že Kyliánovi okamžitě zajistila světové uznání a otevřela celý svět. V témže roce vytvořil další významné choreografie „Symphony of Psalms“ (I. Stravinský) a „Kinderspelen“ (G. Mahler, G. Carpenter) V následujících letech  si Kylián upevnil pozici osobitého umělce tanečními díly na hudbu českých i světových skladatelů. Z té doby můžeme jmenovat „Forgotten Land“ (B. Britten), „Overgrown Path“ (L. Janáček), „Fieldmass“ (B. Martinů), „Svadebka“ (I. Stravinský), „Stamping ground“ (C. Chavez), „Dreamtime“ (T. Takemitsu) a choreografické zpracování opery Maurice Ravela „L´enfant et les sortiléges“.

Od poloviny osmdeasátých let se Jiří Kylián přiklonil ještě více k abstraktním choreografiím. Ani jeho předchozí tvorba nebyla spektakulární a nehýřila příliš dějem. Nyní se však ve svých „černo-bílých“ baletech, jak si je sám pro sebe pojmenoval, obrací k samému nitru člověka, k podstatě jeho bytí. Ve svých pohybových básních, někdy až surrealisticky podbarvených, se snaží nalézt kořeny lidského podvědomí. Jsou to velmi osobní, téměř intimní zpovědi hledajícího člověka. Už samy názvy leccos naznačují: „No more play“ (A. Webern), „Petite Mort“ (W. A. Mozart), „Falling Angels“ (S. Reich), „Sweet Dreams“ (A. Webern), „Sarabande“ (J. S. Bach).

Charakteristickým rysem Kyliánovy tvorby jsou kratší balety do třiceti minut. První výjimkou bylo celovečerní zpracování staré japonské pohádky „Kaguyahime“ (M. Ishii). V tomto baletu se mu podařilo přenést dotyk nadpozemské krásy na zem. Kaguyahime představuje vrchol Kyliánovy tvorby, v níž pohybově ztvárnil boj dobra a zla, lásky a nenávisti, světla a tmy, zápas, který nás provází celým životem. Asi by to ale nebyl Jiří Kylián, kdyby se nevyšplhal i za tento pomyslný štít a nevytvořil čtyřhodinovou teatrální show s ohňostrojem. Mám samozřejmě na mysli choreografii „Arcimboldo 2000“. O ní někdy příště.

                Nederlands Dans Theater

                V Holandsku si práce Jiřího Kyliána velmi váží. Důkazem je i vybudování prvního tanečního divadla ve světě. V roce 1987 bylo v Haagu slavnostně otevřeno s kapacitou hlediště 1001 divák. Více než polovinu celkového prostoru tvoří šatny, sály, sauna, bazén a tři prostorná taneční studia. Jiří Kylián za více než dvacet let ve funkci ředitele vytvořil tři taneční skupiny Nizozemského tanečního divadla, známé po celém světě. Hlavní soubor – NDT 1 tvoří 16 párů, většinou nejlepších tanečníků z juniorské NDT 2. V této skupině jsou mladí tanečníci ve věku od 17 do 21 let. Tanečníci zde mohou zůstat pouze dva roky, poté buď přecházejí do NDT 1 nebo odcházejí jinam. Vedle choreografií Jiřího Kyliána má soubor na repertoáru i díla mladých choreografů

z vlastních řad – např. Nacho Duato či Paul Lightfoot. Nejmladší ač věkově nejstarší je NDT 3. Tato „mini“ skupina je složena z vyzrálých tanečníků nad čtyřicet let. Nejstarším členem je Gerard Lemaitre (64 let). Členkou skupiny je i Sabine Kupferbergová, manželka Jiřího Kyliána, která dříve patřila k nejvýraznějším charakterovým tanečnicím Nizozemského tanečního divadla. Choreografie pro NDT 3 vytvářejí vedle J. Kyliána i další světově proslulí choreografové – např. Maurice Béjart a Mats Ek

                Kyliánův projekt

                Jiří Kylián přijel se svým souborem poprvé do Prahy v květnu roku 1982 na Mezinárodní hudební festival Pražské jaro. Vystoupení souboru mělo velký ohlas jak u diváků, tak u kritiky. V roce 1987 na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha získalo Kyliánovo choreografické zpracování opery M. Ravela Dítě a kouzla hlavní cenu v kategorii hudebních děl. O rok později uvedl Pražský komorní balet Pavla Šmoka Kyliánovu choreografii Večerních písní na hudbu Antonína Dvořáka. V následujícím roce v rámci festivalu moderního tance se ve Smetanově síni Obecního domu představila NDT 2.

Po listopadu 1989 se Jiří Kylián ujal podpory českého tanečního umění. Jeho plány byly realizovány v podobě „Kyliánova projektu“, který byl založen na výměně informací, tanečníků, choreografů a pedagogů. V roce 1991 byla v Praze v Divadelním ústavu otevřena Kyliánova nadace. Součástí této nadace byla veřejně přístupná videotéka se záznamy Kyliánových děl, ale i s díly vztahujícími se k historickému vývoji tance a současné podobě tohoto umění.. Provoz Kyliánovy nadace by měl být obnoven od února letošního roku.

V květnu 1992 byla na scéně Národního divadla uvedena premiéra s názvem „Choreografie z Nizozemí“. Představení se skládalo z děl: „Tři kusy“  Hanse van Manena, „Návrat do cizí země“ (L. Janáček) a „Polní mše“ (B. Martinů) v choreografii Jiřího Kyliána. Souočástí této premiéry byl videofestival holandských choreografií s přednáškou o současném vývoji holandského tance.

Projekt myslel i na pomoc našemu tanečnímu školství. Na taneční akademie v Amsterdamu, Rotterdamu a Haagu odjeli na několikadenní stáž vybraní studenti taneční konzervatoře. Studenti taneční pedagogiky  a choreografie AMU též mohli poznat práci holandských tanečníků a čtyři holandští pedagogové vedli na taneční konzervatoři v Praze a Brně hodiny technik M. Grahamové a J. Limóna. Projekt trval od roku 1991 do srpna 1994 a nesporně obohatil náš taneční život.

                Taneční básně

                Jiří Kylián v roce 1988 obdržel v Kodani za svou práci největší mezinárodní uznání – Cenu H. Ch. Andersena nejlepšímu choreografovi roku 1987. Jeho choreografie jsou na repertoáru mnohých světových divadel. Vytvořil novou taneční estetiku  v neustále plynoucím, vnitřně bohatém pohybu. Inspiraci hledal a stále hledá v přírodě a nejzákladnějších prvotních pohybech, které mu poodhalují původ veškerého bytí. Pro odpovědi na otázky, které provázejí člověka celým životem – odkud přicházíme, kdo jsme, kam směřujeme – si Jiří Kylián vybral umění, které nejcitlivěji spojuje svět myšlenek, duchovní svět s hmotným světem pohybu lidského těla. Zůstává na otevřenosti diváka, nakolik je ochoten pochopit a přijmout nabízené poznání.

                                                                                                                                            Gabriela Genzerová